Ve svym okolí jsem byla díky svému cestování na kole považovaná trochu za šílence. Bohatým klientům architektonického ateliéru, kde jsem strávila pár let mě moji šéfové málokdy představovali. To asi nebylo kvůli kolu, ale spíš proto, že neumim bejt úplně diplomatická a protože interiéry (který jsme dělali v 95%) jsem si nikdy nedovedla úplně dobře obhájit. Nicméně jeden projekt, ne kterej tehdy nikdo neměl moc čas a vedla jsem si ho tedy taktrochu sama (a taky za to trochu dostala pojeb, že příliš mrhám svým časem), mi utkvěl v paměti právě proto, že jsem klienty bavila svým krémovým skládacím kolem a žlutou mladistvostí. Ono totiž dojíždění pod Žižkovskou věž na kole bez pohonu zatímco oni si vybírali, kolika miniautíčky budou obsluhovat Mahlerovy sady bylo pro ně trochu zjevení. Nevim jestli je můj styl bavil a nebo se mi smáli, ale ten žlutočernej interiér jsem tam vybojovala a pár let v něm lidi projedli a propili.
Na radnici Prahy 6 jsem byla taky za exota, ale chvilku se to překrejvalo s dobou, kdy tam ještě seděli Zelení, což byl nějakej divnej historickej okamžik, kterej teď zpětně vůbec nechápu, jak mohl nastat. Tehdy se tam dokonce plánovalo pár pracovních elektrokol. A myslim, že je doteď někdo z politiků využívá.
Proč to ale píšu. Chci říct, že Foldy byl součástí mýho stylu a nejlepší kámoš, kterej byl u všech náročnejch chvil, velkejch úspěchů i životních událostí. Foldy odvez spoustu nákladu a utvrdil mě, že v Praze nepotřebuju auto na to abych se cítila svobodná. A můj novej kluk a současnej manžel (kterýho jsem ulovila taky společně s Foldym) mě v tom nenechal a vytáh ze sklepa bleděmodrou Esku, která měla sice jinej, ale taky výbornej styl. Foldy se za ty roky obouchal a už jsem se nebála ho nechávat na ulici. Byl se mnou dvakrát autobusem v Berlíně a dovezl mě i na svatební obřad.
Jakoby mě Foldy formoval do tý levičácký polohy boje za svobodu pro všechny. Kolo byl pro mě prostředek k jakýsi rovnosti, protože každej nějaký takový kolo ve sklepě má a když by měl ty správný podmínky, může být kolo fakticky cestou k levnému svobodnému cestování po městě nehledě na to, v jaký člověk rodině vyrostl, nehledě na to, jaký volební straně fandí.
Za těch deset let, co na kole jezdim, se ale ta situace roztáčí tak strašně malejma krůčkama. A kromě kolektivu v AutoMatu jsem všude furt spíš za exota. A já si říkám, nakolik samotný používání jízdního kola jako primárního dopravního prostředku, člověka staví do týhle exotický polohy.
Žádné komentáře:
Okomentovat