Když jsem byla malá, vždycky jsem byla trochu v závěsu za svým starším bratrem. Jako správná holka jsem nejdřív (alespoň jestli se dobře pamatuju) začala chodit "na tanečky". Můj bratr ale chodil na karate a to bylo pochopitelně mnohem zajímavější. Chtěla jsem mít ten bílej srandovní obleček a říkat ič-ny-san-či a tak jsem tam začala chodit taky, i když bylo časem jasný, že mi příroda nenadělila ani sílu a ani dobrou paměť na to, zapamatovat si takzvané katy, tedy sestavy, na kterých se jednou za čas malí karatisti porovnali a když obstáli před porotou, mohli postoupit o další "kyu" dál a třeba získat tmavší barvu opasku. Myslim, že není náhoda, že jsem s karate po několika úspěších "s odřenýma ušima nebo zádama" skončila právě se žlutým páskem (což byla vlastně úplně první barva, když nepočítám bílou). Myslim, že mi krom talentu chyběla píle a spíš mě bavilo provokovat trenéry i za cenu trestnejch kliků. "Sranda? Přejde!"
Dalším mým sportovním failem byl skok přes kozu, při kterým jsem si jako jediná ze (3.) třídy nabila kokos. V hlavě sem si totiž prošla veškerou strategii a techniku a usoudila, že při skrčce překáží přeskoku špičky nohou. I přes mé hlasité protesty mě donutili to zkusit a stalo se přesně to, co jsem předpokládala. BAM - já sem vám to říkala!
V týhle době jsem se tak nějak utvrdila v tom, že sport není a nikdy nebude moje silná stránka.
Na cykloturistických táborech, které pořádala naše základka jsem vždycky dojížděla skupinu jako poslední, přesně v tu chvíli, kdy se skupina dala do pohybu za zvolání některého z vedoucích: "Super, tak jsme všichni, jedem!" Tak dík, že jsem se mohla nadechnout. Časem jsem zjistila, že ne vždycky byla chyba ve mě, ale třeba ve vybavení, ale ať tak nebo tak, nakonec mi to za ty večerní diskotéky a modrý oči hezkejch kluků stejně stálo.
Od základy jsem většinu sportů jenom sledovala v televizi a na gymplu 8 let trpěla poslední povinnej tělocvik v mym životě. Z hodu granátem (nebo co to tehdy bylo) jsem dostala čtyřku a po jednom volejbale se mnou spolužačka jela do Motola kvůli podezření na otřes mozku. Jediný, k čemu jsem tíhla nějak víc byl florbal, asi mi to přišlo zajímavý, ale hráli jsme ho tak málo, že to ani nestálo za řeč.
Z tzv. lyžáků si pamatuju jenom zábavnej sjezd ledovatý sjezdovky na běžkách, a že jsem byla sem hrdá na svoje oldschoolový lyže, který sem považovala za nadčasový, páč se mi zdály vykrojený úplně jako carvingy (byly to prostě normální starý lyže). Snowboard mi přišel cool mnohem víc, než sem si na něm (ani ne při jízdě) stočila koleno do vývrtky. (Jo, to jsem si ještě myslela, že sem součástí nějaký party, která tyhle cool zimní radovánky a útěky z města prostě dělá.)
Po letech pohybovýho nýmandství a mnoha kilech navíc mi začalo vadit cestování hromadnou dopravou a asi jsem občas taky poočku sledovala aktivity spolku AutoMat. Jinak si nedovedu vysvětlit, že mě napadlo vyřešit tu fobii z davů v metru tak, že si do bytu na břevnovskym kopečku koupím kolo. Měla jsem to ale docela promyšlený, protože jsem si koupila kolo skládací, tehdy jednoznačně nejpůvabnější (i co do poměru cena-výkon) na trhu. Foldy se stal mým souputníkem na cestách městem, díky Foldymu jsem zjistila, že když se hecnu, vyjedu na jeho malejch kolečkách Liborovu ulici aniž bych se překlopila na krovky jako brouček, kdyby lezl kolmo nahoru a neměl drápky. Foldy mě přesvědčil, že na pohyb po městě mi mé sportovní nýmandství bohatě stačí.
kluk taky nebyl bůhvíjakej sportovní fanda (zvlášť, když už nepotřeboval ten bodyshaping pro posílení sebevědomí na balení holek).
K čemu sport, když za nim musím na nějaký speciální místo a ještě za to místo třeba zaplatit, někde si to rezervovat, ...
Žádné komentáře:
Okomentovat