Město za řidítky

 Ve svym okolí jsem byla díky svému cestování na kole považovaná trochu za šílence. Bohatým klientům architektonického ateliéru, kde jsem strávila pár let mě moji šéfové málokdy představovali. To asi nebylo kvůli kolu, ale spíš proto, že neumim bejt úplně diplomatická a protože interiéry (který jsme dělali v 95%) jsem si nikdy nedovedla úplně dobře obhájit. Nicméně jeden projekt, ne kterej tehdy nikdo neměl moc čas a vedla jsem si ho tedy taktrochu sama (a taky za to trochu dostala pojeb, že příliš mrhám svým časem), mi utkvěl v paměti právě proto, že jsem klienty bavila svým krémovým skládacím kolem a žlutou mladistvostí. Ono totiž dojíždění pod Žižkovskou věž na kole bez pohonu zatímco oni si vybírali, kolika miniautíčky budou obsluhovat Mahlerovy sady bylo pro ně trochu zjevení. Nevim jestli je můj styl bavil a nebo se mi smáli, ale ten žlutočernej interiér jsem tam vybojovala a pár let v něm lidi projedli a propili.

Na radnici Prahy 6 jsem byla taky za exota, ale chvilku se to překrejvalo s dobou, kdy tam ještě seděli Zelení, což byl nějakej divnej historickej okamžik, kterej teď zpětně vůbec nechápu, jak mohl nastat. Tehdy se tam dokonce plánovalo pár pracovních elektrokol. A myslim, že je doteď někdo z politiků využívá.

Proč to ale píšu. Chci říct, že Foldy byl součástí mýho stylu a nejlepší kámoš, kterej byl u všech náročnejch chvil, velkejch úspěchů i životních událostí. Foldy odvez spoustu nákladu a utvrdil mě, že v Praze nepotřebuju auto na to abych se cítila svobodná. A můj novej kluk a současnej manžel (kterýho jsem ulovila taky společně s Foldym) mě v tom nenechal a vytáh ze sklepa bleděmodrou Esku, která měla sice jinej, ale taky výbornej styl. Foldy se za ty roky obouchal a už jsem se nebála ho nechávat na ulici. Byl se mnou dvakrát autobusem v Berlíně a dovezl mě i na svatební obřad.

Jakoby mě Foldy formoval do tý levičácký polohy boje za svobodu pro všechny. Kolo byl pro mě prostředek k jakýsi rovnosti, protože každej nějaký takový kolo ve sklepě má a když by měl ty správný podmínky, může být kolo fakticky cestou k levnému svobodnému cestování po městě nehledě na to, v jaký člověk rodině vyrostl, nehledě na to, jaký volební straně fandí.

Za těch deset let, co na kole jezdim, se ale ta situace roztáčí tak strašně malejma krůčkama. A kromě kolektivu v AutoMatu jsem všude furt spíš za exota. A já si říkám, nakolik samotný používání jízdního kola jako primárního dopravního prostředku, člověka staví do týhle exotický polohy.

Cesta od sportu k dopravě

 Když jsem byla malá, vždycky jsem byla trochu v závěsu za svým starším bratrem. Jako správná holka jsem nejdřív (alespoň jestli se dobře pamatuju) začala chodit "na tanečky". Můj bratr ale chodil na karate a to bylo pochopitelně mnohem zajímavější. Chtěla jsem mít ten bílej srandovní obleček a říkat ič-ny-san-či a tak jsem tam začala chodit taky, i když bylo časem jasný, že mi příroda nenadělila ani sílu a ani dobrou paměť na to, zapamatovat si takzvané katy, tedy sestavy, na kterých se jednou za čas malí karatisti porovnali a když obstáli před porotou, mohli postoupit o další "kyu" dál a třeba získat tmavší barvu opasku. Myslim, že není náhoda, že jsem s karate po několika úspěších "s odřenýma ušima nebo zádama" skončila právě se žlutým páskem (což byla vlastně úplně první barva, když nepočítám bílou). Myslim, že mi krom talentu chyběla píle a spíš mě bavilo provokovat trenéry i za cenu trestnejch kliků. "Sranda? Přejde!"

Dalším mým sportovním failem byl skok přes kozu, při kterým jsem si jako jediná ze (3.) třídy nabila kokos. V hlavě sem si totiž prošla veškerou strategii a techniku a usoudila, že při skrčce překáží přeskoku špičky nohou. I přes mé hlasité protesty mě donutili to zkusit a stalo se přesně to, co jsem předpokládala. BAM - já sem vám to říkala!

V týhle době jsem se tak nějak utvrdila v tom, že sport není a nikdy nebude moje silná stránka.

Na cykloturistických táborech, které pořádala naše základka jsem vždycky dojížděla skupinu jako poslední, přesně v tu chvíli, kdy se skupina dala do pohybu za zvolání některého z vedoucích: "Super, tak jsme všichni, jedem!" Tak dík, že jsem se mohla nadechnout. Časem jsem zjistila, že ne vždycky byla chyba ve mě, ale třeba ve vybavení, ale ať tak nebo tak, nakonec mi to za ty večerní diskotéky a modrý oči hezkejch kluků stejně stálo.

Od základy jsem většinu sportů jenom sledovala v televizi a na gymplu 8 let trpěla poslední povinnej tělocvik v mym životě. Z hodu granátem (nebo co to tehdy bylo) jsem dostala čtyřku a po jednom volejbale se mnou spolužačka jela do Motola kvůli podezření na otřes mozku. Jediný, k čemu jsem tíhla nějak víc byl florbal, asi mi to přišlo zajímavý, ale hráli jsme ho tak málo, že to ani nestálo za řeč.

Z tzv. lyžáků si pamatuju jenom zábavnej sjezd ledovatý sjezdovky na běžkách, a že jsem byla sem hrdá na svoje oldschoolový lyže, který sem považovala za nadčasový, páč se mi zdály vykrojený úplně jako carvingy (byly to prostě normální starý lyže). Snowboard mi přišel cool mnohem víc, než sem si na něm (ani ne při jízdě) stočila koleno do vývrtky. (Jo, to jsem si ještě myslela, že sem součástí nějaký party, která tyhle cool zimní radovánky a útěky z města prostě dělá.)

Po letech pohybovýho nýmandství a mnoha kilech navíc mi začalo vadit cestování hromadnou dopravou a asi jsem občas taky poočku sledovala aktivity spolku AutoMat. Jinak si nedovedu vysvětlit,  že mě napadlo vyřešit tu fobii z davů v metru tak, že si do bytu na břevnovskym kopečku koupím kolo. Měla jsem to ale docela promyšlený, protože jsem si koupila kolo skládací, tehdy jednoznačně nejpůvabnější (i co do poměru cena-výkon) na trhu. Foldy se stal mým souputníkem na cestách městem, díky Foldymu jsem zjistila, že když se hecnu, vyjedu na jeho malejch kolečkách Liborovu ulici aniž bych se překlopila na krovky jako brouček, kdyby lezl kolmo nahoru a neměl drápky. Foldy mě přesvědčil, že na pohyb po městě mi mé sportovní nýmandství bohatě stačí.

Díky jízdě na kole městem mi jako zázrakem zmizely astmatické minizáchvaty, ale za "sport" jsem tuhle věc vlastně nikdy nepovažovala. Byl to způsob dopravy, rychlejší než chůze pěšky, kterou vlastně taky málokdo považuje za sport. S kamarádkama jsem chodila na sbor, nepotřebovala jsem sportovní vyžití, radši jsem s nima zašla po škole nebo právě po sboru do hospody. Můj tehdejší

kluk taky nebyl bůhvíjakej sportovní fanda (zvlášť, když už nepotřeboval ten bodyshaping pro posílení sebevědomí na balení holek).

K čemu sport, když za nim musím na nějaký speciální místo a ještě za to místo třeba zaplatit, někde si to rezervovat, ...

Už zase?

Poslední dobou (a teď v covidový izolaci obzvlášť) si říkám, že bych asi zase měla trochu začít psát. Od doby, co mám děti, mám pocit, že se můj m o z e k a s ním i slovní zásoba zmenšily na nějaký malý jednociferný procento. Chvílema jsem i docela dost četla a stejně to nijak nepomohlo. Nějaký slova prostě občas hledám kdesi za rohem a strašně dlouho - a z nedostatku času je nahrazuju jinejma, který pak ale výrazně omezujou čitelnost a pocho­pitelnost textů pro ostatní. Někdy by bylo prostě jednodušší, kdyby mi lidi viděli do hlavy. (a taky by mi to pak mohli převyprávět, páč někdy je to moje vnitřní vyprávění těžko pochopitelný i pro mě samotnou).

Taky mi dělá v hlavě nepořádek, že se furt snažím zdokonalit se v angličtině a taky v ní často nevyhnutelně musim číst i psát. Už na gymplu mi dělalo strašnej problém mezi různejma jazykama přepínat, protože styl přemýšlení a hlavně stavby vět jsou v každým jazyce tuze rozdílný. A tak si říkám, že zas zkusim psát víc, než instagramový brainstormingy, kterejma si stavím image mimozemský ho stvoření, který má v hlavě takový podivnosti že to není ani trochu zajímavý a ani trochu závidění­hodný.